Václav Dvořák, autor filmu „Uloupené Kosovo“,
hovoří o „Golgotě“ tohoto dokumentu
„Problém byl částečně vyřešen a film byl odvysílán veřejnoprávní českou
televizí. Přesto se dosud nachází pod jakýmsi druhem embarga a televizní
stanice, které by ho rády odvysílaly, k němu nemají přístup..
Film „Uloupené Kosovo“ českého autora a režiséra Václava Dvořáka a producenta
Aleše Bednáře byl tento rok veřejně odvysílán dvakrát, z toho jednou na desáté
výročí bombardování Srbska. Než však k jeho vysílání došlo, musel překonat jak
v České republice tak v Srbsku pravou „cestu na Golgotu“. Zatímco v ČR
byl jeho tvůrce donucen svést zvláštní bitvu, aby film byl vůbec
odvysílán, tak v Srbsku byl cenzurován.
Dokument, který jak silou argumentů, tak i svým názvem probudil povědomí stovek
tisíc Čechů (a nejenom Čechů), autora přivedl do situace, kdy musel svést
osobní boj s českou státní televizí. O důvodech, kvůli kterým bylo „Uloupené
Kosovo“ nežádoucí na obrazovkách veřejnoprávní České televize (ČT), podmínkách
za kterých byl film odvysílán a o tom jak ho srbský Veřejný servis (RTS)
cenzuroval, hovoří Václav Dvořák, autor filmu, pro Glas Javnosti:
Jak došlo k tomu, že Čech natočil film „Uloupené Kosovo“?
Patřím k národu, který potkal stejný osud roku 1938 při podpisu Mnichovské
dohody, kdy byla část našeho území přidělena Německu. Toto odejmutí části území
podpořily Francie, Anglie, naši spojenci z 1.sv.války. Proto film končí
titulkem:..nezávislost Kosova mezi prvními podpořily Itálie, Německo, Francie,
Velká Británie - stejné země, které v roce 1938 podepsaly Mnichovskou dohodu...
Kosovo není problém jen Srbů, srbského národa, ale i všech malých národů, které
chtějí stejná práva jako ty velké. Jde tu o snahu
využívat národnostní menšiny žijící na území malých států pro potřeby
a zájmy větších států. Na druhou stranu mají Češi, i přes opačnou politiku
oficiálních médií, zvláštní vztah k Jugoslávii, zvláště k Srbskému národu,
který byl od konce 19.století první malý svobodný národ v Evropě.
Film měl prý dlouhou cestu k divákům..?
V době, kdy jsme na něm začali pracovat, jsme byli malá soukromá produkce,
která měla nápad na dobrý dokumentární film s úmyslem nabídnout hotový produkt.
Když došly peníze na dokončení filmu, dali jsme nabídku české veřejnoprávní
televizi. Podmínkou bylo, že na ni převedeme všechna autorská práva a práva na
distribuci filmu. Podepsali jsme smlouvu, udělali postprodukci, synchronizaci a
titulky, aby nám nakonec oznámili: „toto se nemůže vysílat. Film je
jednostranný.“ Tehdy jsme zorganizovali projekci pro novináře,
abychom ukázali o co jde a proč film není dost dobrý, aby se vysílal v České
televizi. Pro velký zájem jsme projekci museli zopakovat a v médiích se poté
zrodilo téma „zakázaného filmu v demokratické společnosti.“ Neskutečnou
rychlostí se film objevil na YouTube, kde byl rozdělen na několik dílů a v
krátkém čase dosáhl více než 100 000 shlédnutí. Teprve potom už musel být
odvysílán.
Byl vysílán v hlavním vysílacím čase?
I přesto, že byl problém částečně vyřešen a film odvysílán, zůstal i nadále pod
určitým druhem embarga. Na internetovou stránku, na které se dají shlédnout
všechny dokumentární filmy České televize, nebyl umístěn, takže ani televize,
které by ho rády odvysílaly, nemají možnost se k němu dostat. Realistický
surový dokumentaristický způsob, jakým se ve filmu hovoří o „Uloupeném Kosovu“
se neshodoval se způsobem, jakým se o této problematice mluví v českých
médiích. Proto hned po mém filmu musel být puštěn nejen ještě jeden film,
který o Kosovu hovoří opačným způsobem, ale byl zorganizován i „kulatý stůl“
jehož hostem byl i byl Filip Tesař, který svou kariéru postavil na očerňování
Srbů. Ke kulatému stolu byl pozván Jiří Dientsbier, bývalý komisař UN pro
bývalou Jugoslávii, dnes senátor českého Senátu, aby debatoval s historikem
Janem Pelikánem. Dientsbier ovšem tak dobře hovořil, že oběma doslova zavřel
ústa, takže ani otázka Tesaře ve smyslu: „Kde je chyba filmu?“ nebyla
dostatečně úspěšná na to, aby zpochybnila faktografii filmu, která hovoří
sama za sebe.
Jaký je další osud filmu?
Vím, že existuje zájem odvysílat film v Číně a Japonsku. O film se zajímal i
kanadský novinář John Bosnić, ale na jeho otázku, jakým způsobem by mohl být
film v Kanadě odvysílán, mu Česká televize zatím nebyla schopna odpovědět.
14.5.2009
|